Mýtus č. 1: „Na terapii chodí jen lidé s opravdu velkými problémy, moje starosti nejsou tak závažné.“
Tento mýtus vede k tomu, že lidé své trápení zlehčují, potlačují a odkládají žádání o pomoc. Pravdou je, že každý problém, který člověku brání žít spokojeně, je důvodem k terapii – nezáleží na tom, zda je „menší“ nebo „větší“.
Mýtus č. 2: „Moje myšlenky mě definují – když mě napadne něco špatného, znamená to, že jsem špatný člověk.“
Ve skutečnosti myšlenky přicházejí a odcházejí, často bez našeho přímého vlivu. To, co nás definuje, nejsou samotné myšlenky, ale to, jak s nimi zacházíme a jaké jednání si zvolíme.
Mýtus č. 3: „Psychoterapie je jen pro slabé lidi, kteří to sami nezvládnou.“
Hledat pomoc vyžaduje odvahu a sílu – je to aktivní krok ke změně, nikoli projev slabosti.
Mýtus č. 4: „Mít se rád a dávat se na první místo je sobecké.“
Sebeláska a péče o sebe není sobectví, ale základní předpoklad pro to, abychom mohli dobře fungovat a být tu mimo jiné i pro druhé. Když jsme vyčerpaní a zanedbaní, nemáme z čeho dávat.
Mýtus č. 5: „Na terapii mi terapeut řekne, co mám dělat, a vyřeší to za mě.“
Psychoterapie není o hotových návodech ani o tom, že terapeut převezme odpovědnost. Je to proces, ve kterém klient objevuje vlastní možnosti, získává podporu a učí se, jak situace zvládat sám.