Touha mít věci pod kontrolou je lidská a přirozená. Přináší nám pocit jistoty, snižuje úzkost a připravuje nás na to, že nebudeme překvapeni. Jenže každá kontrola má svou cenu.
Ve vztazích může kontrola na chvíli uklidnit. Když vidím, kde je můj partner, nemusím si nic domýšlet. Když znám jeho hesla nebo si vzájemně sdílíme polohu, může to působit jako důkaz blízkosti.
Jenže důvěra nevzniká z toho, že o druhém víme všechno. Důvěra vzniká z opakovaných zkušeností, že se na druhého můžeme spolehnout, že jeho slova odpovídají činům, že spolu dokážeme mluvit i o nepříjemných věcech a že nemusíme mít vše pod dohledem, abychom se cítili v bezpečí.
Ve chvíli, kdy se z kontroly stane podmínka vztahu – „Když mě miluješ, budeš sdílet svou polohu.“ – přestává jít o blízkost. Začíná se objevovat moc, strach a nejistota. Kontrola pak neřeší problém, jen na chvíli utiší úzkost. Ta se ale obvykle vrátí a bude chtít ještě víc.
Sdílení polohy samo o sobě nemusí být špatně. Může být praktické nebo užitečné, pokud je dobrovolné, oboustranné a oba mohou kdykoli říct: „Už to nechci.“ Za hranou se nachází tehdy, když nahrazuje důvěru, omezuje svobodu nebo se stává prostředkem k ověřování, zda ten druhý „nelže“.
Jak tedy důvěru budovat?
Ne kontrolou, ale rozhovory. Ne ověřováním, ale otevřeností. Ne požadavkem na neustálou dostupnost, ale respektem k tomu, že i blízký člověk potřebuje mít svůj prostor. Důvěra roste tam, kde je možné říkat pravdu, přiznat chybu, mluvit o svých obavách a nebát se, že za to přijde trest nebo další kontrola.
Kontrola přináší rychlou úlevu. Důvěra přináší skutečné bezpečí. A právě to je základ vztahu, ve kterém mohou oba svobodně dýchat.